Junior dixieland v USA
2.8. v 7.oo jsme s Dixielandem ZUŠ Mariánské Lázně odletěli přes Amsterdam do Chicaga. Na letišti O Hare (které má největší letecký provoz na světě) nás již čekali naše adoptivní američtí rodiče, kteří si nás po skupinách odvezli do svých domovů. Marjorie Sladek Stueckemann je hlavní představitelkou Spolku přátel českého hřbitova. Tento spolek má velkou tradici již od dob prvních českých přistěhovalců do USA. Český národní hřbitov je tak rozlehlý, že se v něm jezdí auty. Když jsme k němu přijížděli, všiml jsem si dopravní značky pozor zvěř. Protože přes silnici byl další velký hřbitov a zvěř a lišky prý přebíhají mezi hřbitovy. Po konstatování že město Chicago má rozlohu jako půl Moravy jsme se již nedivili. Jsou zde vidět pouze náhrobky, jinak je všude (kromě cest ) trávník, stromy a cítíte se jako v rozlehlém parku.
Věřte nebo ne, druhý den tam byl Český národní výroční piknik a my jsme tam hráli.
Na velkém prostranství jsme měli připravené pódium i bicí soupravou a kompletním ozvučením. Kromě kapely z Česka byl velký hit na tomto pikniku pravý český bramborák.
Hlavní koncert našeho zájezdu byl hned následující den.
Vystoupení se konalo v moderním divadelním sále Metropolis Arts Centra v Arlingtonu. Před začátkem se s námi přišla přivítat starostka této městské části. Sál byl plně obsazen, zvukaři i osvětlovači odvedli profesionální práci. Atmosféra tohoto koncertu se úžasně vystupňovala, celá kapela se odvázala nejen hudebně a publikum bylo spontánní. Asi největší úspěch měla skladba Zpěv žabího tenora a nástroj violinofon který jsme měli také s sebou. Nyní mi přišel dopis od Honorárního Konzula České Republiky George Drosta, který píše o úspěšnosti tohoto koncertu a ohlasu u amerického publika.
Nastal čas se porozhlédnout po městě. Dojeli jsme do centra Down Town. Naprostá většina Amerických velkoměst má toto centrum, které se vyznačuje výškovými domy. Samozřejmě jsme navštívili největší z nich. Nejdříve jsme navštívili restauraci v 96. patře mrakodrapu John Hancock. Také jsme se nemohli připravit o zážitek z největšího mrakodrapu ve městě. Jmenuje se Sears Tower, měří 1,454 stop a má 110 pater. Na stropě výtahu tohoto mrakodrapu je zrcadlo, možná aby si návštěvníci nestačili vzpomenout na fóbii z výšky nebo z uzavřené prostory. Než se člověk naděje je ve 103 patře. Zde je placená vyhlídka. Doporučuji čtenářům navštěvovat mrakodrapy v podvečer vychutnat si západ slunce a probouzení velkoměsta k nočnímu životu. Je to úžasné.
V centru Chicaga je na břehu jezera Michigan Millenium park. Tato velká plocha je místem k setkávání, odpočinku, sportu a zábavě. Kromě zeleně je možné vidět, nebo použít mnoho hřišť na baseball, koncertní sál kde je zastřešené orchestřiště.. Nad obrovským jevištěm je konstrukce kterou lze přetáhnout plachtou. Vše je perfektně nazvučeno. Obrovská fontána Buckingham v noci osvětlená. Také zde stojí socha Karla Havlíčka Borovského, samozřejmě velká.
Jedna z dalších atrakcí je Cloud Gate, která nám spíše připomínala fazoli. Představte si semínko fazole asi tak 7 metrů vysoké a 12 metrů dlouhé a blýská se jako zrcadlo. Samozřejmě v každé své části odráží jinak odraz svého okolí podle svého zaoblení.
Mnohokrát jsem použil slovo velké. V Americe je opravdu mnoho věcí velkých. Velké vzdálenosti. Město Chicago má rozlohu přibližné tak velkou jako je polovina Moravy.Velká auta s velkým obsahem motoru. Poslední dobou Američané naříkají že se mnoho zdražil benzín. Nyní po přepočtu stojí 15 korun litr.
Vše je velmi sladké, pití, pečivo i dorty. Velké porce v restauracích pizzeriích i ve fast foodech. Z toho jsou také velcí lidé. Mám na mysli velmi prostorově výrazní. Oni totiž nejsou jen obézní ale zároveň i mohutní. Můj odhad je, že v centru z každých 10 lidí, které potkáte je 5 obézních, 2-3 lidé téměř v našich proporcích a zbytek jsou cizinci. Do 5 minut musíte jistě potkat člověka vážícího více než 150 kilo. Náchylní jsou hlavně černoši a z toho více ženy.
Další naše překvapení pro nás bylo, jak se všude přehání klimatizace. Je zima v každém obchodě, ve vlaku hromadné dopravy, v každém autě. Moje americká maminka (hostitelka) mě vezla autem a hned po nasednutí zapnula klimatizaci na plno. Nemohl jsem to zimou vydržet, ale jako host jsem se přizpůsobil. Zanedlouho se uvnitř v autě zimou začalo rosit okno a maminka, aby viděla ven, klimatizaci drobátko ubrala. V jednom autě jsem byl vezen a nebyla mi zima, byl to totiž náš český tříkolový Velorex.
Piknik moravských Spolků byl pro nás dalším místem našeho koncertu. Odehrával se v parku na pronajatém piknikovém místě. Zde se mluvilo z cca 90% jen česky. Tento koncert jsme připravili hlavně z písní a skladeb českých autorů. Některé Americké písně jsme zpívali také česky. Jestli lze hodnotit kladný ohlas publika podle zájmu o naše CD, tak byl veliký.
To také potvrdil reportér Czech Radio in Chicago Jerry Jirak v pořadu, který s námi natočil a odvysílal dne 10.8. 2008 v 10hodin dopoledne.
Na tomto pikniku jsem se seznámil s mnoha zajímavými lidmi. Například s odborníkem na české a moravské kroje. Další krajan mněl ohromný přehled o české poválečné politice. Také jsem se setkal s mužem, podle jehož osudu byl natočen film Král Šumavy. Nebo krajan který má již třetí identitu, protože byl nejprve ve službách české špionážní služby, pak ruské a potom ve službách americké tajné výzvědné služby. Úplně každý mněl zajímavý příběh o sobě, ale ne všichni hned o sobě mluví. Ještě mne překvapilo poměrně velké množství lidí kteří tam jsou pouze za prací a ne každý má pracovní povolení. Na tomto pikniku jsme strávili čas od 10 hodin dopoledne do 17 hodin odpoledne, což na poznání velkého počtu lidí je málo. Nemohli jsme tam být déle, protože jsme měli v plánu jet na půjčenou chatu manželů Bučkových u Michiganského jezera, vzdálenou asi 60 mil od Chicaga. Toto jezero jsme samozřejmě poznali již v Chicagu ale zde mělo trochu jinou tvář. V úhlu 180° byl horizont jako na moři, pláž byla písčitá, asi 50 metrů široká i vlny se převalovaly jako na moři. Jediný rozdíl od moře, že voda nebyla slaná. To byl asi také důvod, proč se některým vůbec nechtělo z vody a dováděli na půjčených člunech, až měli připálený obličej. Zde jsme strávili 5 pohodových dní. V těchto dnech jsme stačili dva menší koncerty v New Bufalo a česat borůvky na borůvkové plantáži. To každý dostane kyblík a vybere si mezi kanadskými borůvkami keře, jsou asi 2 metry vysoké, plody velké minimálně jako nehet u palce. Každý samozřejmě jí a jí trhá a jí. Všichni jsme byli přejedeni ale to nikomu nebránilo v tom, aby si nedal večer zmrzlinu, kterou zasypal čerstvými borůvkami.
Nerad bych, aby si někdo myslel, že se nám třeba kvůli jídlu a klimatizaci v USA nelíbilo.
Naopak jsme si vše užívali a pobyt byl pro nás velmi zajímavý a poučný.
Například zákony na ochranu soukromého majetku jsou ve státech mnohem lepší než v Čechách. Jestli je někde cedulka PRIVAT, tak má stejný účinek asi jako u nás ostnatý drát. Byl jsem svědkem, že máš známý nezamkl dům ani auto a bez obav odešel. Když je někdo přistižen třeba u drobné krádeže v samoobsluze je potrestán ale hlavně má záznam v kartě. Tím si komplikuje přijetí do jakéhokoli zaměstnání.
Třeba se k tomu také jednou dopracujeme.
Všiml jsem si extrému v zákonech, hned po vraždě je nejtěžší přestupek krácení daní. Ale vím, že je možné žít v USA bez povolení, přitom vlastnit automobil, dům. Když se narodí dítě v USA automaticky se stává občanem této země. Nikoho však nezajímá, že jeho rodiče jsou třeba ilegálové.
Další, co mě překvapilo je ukázněnost řidičů na silnicích. Na dálnici je maximální rychlost (speed limit) 75 mil.= 110km. Po čtyřproudové silnici můžete jet v kterémkoli jízdním pruhu. Všichni mají v autě tempomat a mají ho nastaven různě. Některý řidič přesně na 110mil, jiný 112mil, další 108mil. Výsledek je, že se vzájemně předjíždí třeba několik mil. Nikomu to nevadí. Nestalo se mi, aby se někdo přihnal, blikal na ostatní, že překáží. Ve městě na křižovatkách jsou buď semafory, nebo stopky. Stopku mohou mít všichni, kdo přijíždí na křižovatku. Pravidlo zní ,, kdo dříve zastaví ten dříve jede’’ Například jsem přijel na křižovatku skoro součastně s vozidlem po pravé ruce. Raději jsem zůstal stát, protože přeci jenom byl vpravo (u nás by měl přednost), on stál také. Po chvilce mi bez rozčilení ukázal, ať jedu, že jsem tam byl první. Poděkoval jsem mu gestem, on pokynul také a jel jsem. Nikdy se mi nestalo, aby se někdo snažil být rychlejší. Všichni mají hodně silná a rychlá auta, zatím jsem nepřišel na to proč. Ukázněnost řidičů je možná způsobena hrozícími velkými pokutami a tím, že lidé mají nízké zdravotní pojištění a nechtějí si komplikovat život případnou nehodou. Výsledek je úžasný.
Při naší cestě jsme chtěli také vidět Niagárské vodopády. (Niagara Falls). Na doporučení jsme je shlédli jak z kanadské tak z americké strany. Udělaly na nás velký dojem. Člověk dokáže vyrobit úžasné stroje, postavit velkolepé stavby ale na Matičku přírodu nemá.
Nejprve jsme vyjeli výtahem na vyhlídkovou věž, samozřejmě vpodvečer. Tím jsme viděli i nasvícené vodopády. Druhý den jsme šly na prohlídku stěny vodopádu zezadu, chodníkem a tunelem. Samozřejmě voda padá dolu, ale každou chvilku vystříkne zdola nebo z některé strany. Je to zvláštní, vypadá to jako by zde přestaly platit fyzikální zákony.
K tomu ještě velké dunění a zvuky padající a tříštící se vody. Být takřka na dosah tomuto živlu je nezapomenutelný zážitek. Vyhlídkový tunel byl vytvořen, když byla zpevňována skála vodopádu řeky Niagáry, aby se již více nerozpadávala. Před 300 lety byl vodopád kolmo k proudu řeky, dnes je do tvaru podkovy. Za tuto dobu dokázal vodní živel postoupit z důvodu eroze skály asi o 150metrů.
Každý kdo si prohlíží Niagarské vodopády nemůže si nevšimnout turistických lodí, které pravidelných intervalech jedou poblíž padající vodní masy. Je to skutečně velký turistický průmysl, přesto jsme to chtěli okusit na vlastní kůži Z výšky to nevypadá až tak zajímavě, ale skutečnost je úplně jiná.
Po zakoupení vstupenky musí každý projít focením, ať chce nebo ne. (Kde je americká demokracie). Jednotlivce nebo skupinky fotí skoro u každé turisticky zajímavé atrakce. Například před vstupem: do výtahu na mrakodrap, na vyhlídkovou věž, na loď nebo do niagarského tunelu. Při východu vám nabízejí fotomontáže s uvedenou atrakcí, aniž by s vámi někdo diskutoval co chcete mít v pozadí za vaší osobou. Fotky mají již hotové pro každého ale nevšiml jsem si, že by si lidé kupovali. Skutečný důvod focení je snad bezpečnostní otázka. Aby se vědělo, kdo a kdy byl na místě při neštěstí nebo útoku.
Vraťme se k projížďce lodí. Každý pasažér dostane igelitovou modrou pláštěnku ( je v ceně vstupenky) a postupujete na loď. Ta jede nejprve kolem amerického vodopádu který se vyznačuje tím , že je užší a kratší než vodopád kanadský. Asi do poloviny jeho původní
výšky jsou nahromaděny obrovské bloky skály ze stěny tohoto vodopádu. Tím vypadá velmi rozcuchaně a zajímavě. Dál loď postupuje stále proti proudu blíže a blíže k padající mase vody kanadského vodopádu. Z tohoto vodopádu neustále stoupá vodní tříšť desítky metrů vysoko. Samozřejmě si jí cestující dostatečně mohou vychutnat při této cestě. Lodní motory běží na plno a zdolávají peřeje a víry řeky. Už si myslíte ,,blíž už být nemůžeme’’ a loď ještě po centimetrech zdolává doslova kopce vody. Loď se nejen houpe ale jako by čas od času do ní někdo strčil obrovskou silou ze strany. Občas nějaký výkřik překvapení (později možná i bázně) když odněkud nečekaně přistane zčeřená voda na palubě. Čas se pro každého zastavil všichni žijí jen současností a nikdo není později schopen říci jak dlouho to trvalo. Když jsou všichni dostatečně promočeni, kapitán lodi ubírá plyn a proud velmi rychle unáší loď zpět, aby se do peřejí mohla začít zakousávat další loď.
Když jsme přicházeli na tuto loď před projížďkou, míjeli jsme se s pasažéry, kteří absolvovali jízdu před námi. Všimli jsme si, že všichni mněli zvláštní výraz v obličeji. Byli trochu veselí, zároveň zaražení a nevnímali že jsou mokří. Po projížďce nám bylo jasné proč.
Na neděli po návratu z Niagáry, připadly dvě akce:
1. Letecký den v centru města nad pláží u Navy Pear (největší letecká událost roku v USA který
trval ve skutečnosti dvaapůl dne) Byl velkolepý.
2. Náš poslední koncert. Ten se konal u příležitosti pouti katolického svátku Nebevzetí Panny Marie. Slavnost se přádala u katolického kostela Panny Marie Svatohorské, ve čtvrti Cicero, kde žijí převážně Mexičané. Tato čtvrť byla původně hlavně česká a postupně se tam přestěhovávali Mexičané, kteří mají běžně 6-8 dětí. Nyní je tato bývalá česká čtvrť pouze mexická. Funguje tam pouze španělština a to i psaná, jako například: noviny, nápisy na obchodech i orientační tabule. Na rozdíl od čínské čtvrti, kde je převaha angličtiny.
Na náš koncert jsme přijeli až odpoledne kdy už program poutě již probíhal. Ještě jsme shlédli mexické tance, například tanec dívek s nádobami na hlavě, Vše se odehrávalo před nazdobenou Panenkou Marií, oblečenou do žlutobílých šatů. Potom jako překvapení jsme přišli na řadu my, Junior Dixieland. Pro některé to nebylo jen překvapení, ale přímo šok. Nevěděli, co si mají myslet. Lidé čekající na speciality mexické kuchyně zanechali fronty na jídlo a šli nás okukovat. (Nutno podotknout, že Mexičané v USA jsou velmi chudí a žijí si poklidným životem své komunity a nezajímají se příliš o okolní svět). Jejich slavnost se úplně zastavila do doby, kdy si vzala jedna jejich představitelka mikrofon a řekla: Je to jiná kultura, jiná hudba než jsme zvyklí ale nemáme všichni jedno nebe? V tu chvíli roztály ledy, povolilo napětí a byli jsme jejich.
Celý zbytek koncertu již probíhal v příjemné atmosféře. Ještě jedenkrát všichni úplně ztichli když jsme nejmenší posluchače hráli skladbu ,, Zpěv žabího tenora’’. Nadšení nebralo konce.
Jsem moc rád , že Junior Dixieland mohl uskutečnit tuto cestu. Je to skvělá parta muzikantů, kteří udělali na sobě moc práce. Při tomto zájezdu vyrostli nejen hudebně ale i osobnostně. Jsem přesvědčen, všichni kdo nás nějakým způsobem podporovali (rodiče žáků Dixi, ZUŠ, město, sponzoři nebo jen ti, kteří nám drželi palce) mohou mít radost.
Bedřich Smrčka – kapelník Junior Dixielandu.
